GEOLOGIE, KTERÁ STOJÍ ZA JÍZDOU
Jak vznikly Kappadokijské pohádkové komíny a údolí
Údolí, kterými safari na čtyřkolkách projíždí, nevznikla – byla vytesána. Přinášíme vám vulkanickou geologii, která stojí za kapadockými pohádkovými komíny, kaňony i barvami.
Prohlédněte si vyjížďky na čtyřkolkách v Kappadokii na GetYourGuide ↗Tři sopky vytvořily tuto náhorní plošinu
Krajina Kappadokie začala ohněm, ne erozí. Během milionů let erupce hory Erciyes u Kayseri spolu s Hasandağem a Göllüdağem dále na jihu pohřbily středoanatolskou plošinu pod silnými vrstvami sopečného popela a pyroklastického materiálu. Tyto vrstvy se zpevnily v tuf – měkkou, porézní sopečnou horninu – s tvrdšími čedičovými deskami, které se místy usadily na povrchu. Erciyes, spící stratovulkán, který je za jasných dnů stále vidět z některých částí regionu, je obecně považován za hlavní zdroj ignimbritu, na němž se projíždí na čtyřkolkách údolími. Vše, co následovalo – pohádkové komíny, kaňony, skalní obydlí – je příběhem toho, co voda a vítr s tímto sopečným základem později dokázaly.
Měkká skála, tvrdý vrchol: jak vzniká skalní útvar zvaný „vílí komín“
Víla z komínků vzniká tam, kde deska tvrdší horniny – často čedičový balvan zanechaný dávným lávovým proudem – spočívá na sloupci mnohem měkčího tufu. Déšť a vítr erodují odkrytý tuf kolem balvanu daleko rychleji než horninu pod ním, takže okolní terén se postupně snižuje, zatímco vysoký, úzký pilíř přežívá pod svým ochranným kloboukem. Časem tento klobouk nakonec spadne, odkrytý pilíř eroduje bez ochrany a komínek zmizí – proto geologové popisují některé z nejfotografovanějších kappadockých útvarů, zejména v Údolí lásky, jako pomalu stárnoucí struktury, nikoli jako trvalý prvek krajiny.
Proč se barva skal mění údolí od údolí
Tuf není jednolité barvy. Různé erupce ukládaly popel s odlišným minerálním složením a různá míra oxidace železa v hornině vytváří růžové, červené, bílé a šedé odstíny viditelné napříč celým regionem – přesně proto nesou Růžové údolí a Červené údolí svá jména, a proto může stejná skála v poledne působit tlumeně, zatímco při západu slunce září, když nízké světlo zvýrazní oxidaci v kameni. Jízda na čtyřkolce mezi údolími tuto proměnu ukáže zřetelněji než pohled na jediné místo: barva se skutečně mění během několika set metrů, jak trasa přechází z jedné vrstvy popela do druhé.
Vytesáno, ne postaveno: proč lidé kopali do tufu
Stejná měkkost, díky níž vítr a voda vytesaly skalní útvary zvané „fairy chimneys", také usnadnila lidem práci s kamenem. Čerstvě odkrytý tuf lze řezat jednoduchým ručním nářadím a na vzduchu tvrdne, což je důvod, proč jsou kappadocká údolí a svahy posetá jeskynními obydlími, skalními kostely a víceúrovňovými podzemními městy vyhloubenými v průběhu zhruba dvou tisíc let. Několik z těchto vytesaných kostelů se nachází přímo v údolích, kudy projíždí safari na čtyřkolkách, ukrytých ve skalních stěnách vedle prašných cest – připomínka toho, že terén, po kterém se jezdí za výhledy, byl po velmi dlouhou dobu vnímán jako stavební materiál i úkryt.
Krajina, která se stále mění
Eroze v Kappadokii se nezastavila. Kouřové komíny se stále čas od času zřítí, zejména poté, co vydatný déšť uvolní měkčí tuf v jejich základně, a nové útvary se pomalu odhalují, jak se okolní terén dále obrušuje. Protože geologie a lidská historie do ní vytesaná jsou tak úzce propojeny, byl Národní park Göreme a okolní skalní lokality v roce 1985 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO, které uznalo jak vulkanické útvary, tak kostely, obydlí a města vytesaná do nich. Projížďka na čtyřkolce je tak svým způsobem jízdou aktivním geologickým procesem, nikoli hotovou, statickou krajinou.